Turečtina (někdy také turecká turečtina) je státním jazykem Turecké republiky a Severokyperské turecké republiky. Kromě toho turečtinou mluví mnohé turecké menšiny na Balkáně, Blízkém Východě nebo početně velká komunita Turků žijících v Evropě, např. v Německu. Turečtina patří mezi turkické (někdy také turecké) jazyky, jazykově je jí blízká ázerbájdžánština nebo turkmenština.
Charakteristickými znaky turečtiny je aglutinace a vokální harmonie. Aglutinace znamená, že jak slova tak gramatické jevy se tvoří pomocí přípon. Díky vokální harmonii turecká slova až na výjimky (slova přejatá z jiných jazyků nebo složená slova) obsahují buď samohlásky přední, předopatrové (a, i, o, u) nebo samohlásky zadní, zadopatrové (e, i, ö, ü). Dalším znakem turečtiny je naprostá absence gramatického rodu tak jak ji známe z řady nám známých jazyků. Obecně se jedná o jazyk velmi pravidelný s malým počtem výjimek.
Dnešní turečtina vývojově navazuje na turečtinu osmanskou. Od poloviny 19. století je patrná tendence oprostit se od vlivu arabštiny a perštiny, který byl zřejmý jak v mluvnici tak ve slovní zásobě tehdejší turečtiny. Úředně k tomu dochází až po vzniku republiky, kdy byla v roce 1928 zavedena na místo arabského písma latinka. Reforma nadále pokračovala tendencí nahradit stávající arabské nebo perské výrazy tureckými neologismy, což se ne vždy podařilo, proto se dodnes vedle sebe vyskytují dubletní tvary.